Příbehy umenia, bojovníčky a bojovníci S&P.
Téma vojny a vojnového utrpenia bola v umení dvaciatého storoče aktuálna už od konca 30. roku.
Najviac pozornosti si vo výtvarnom spracovaní 2. svetovej vojny vyslůžilo slovenské národné povstanie.
Téma slovenského národného povstanie dnes možno vnímá na trochu sprofanovaně.
Sprofanovaně proto, protože je to témá, které vyšlo a bylo na malovaných náviadcume leckých děl tvrdí encyklopedia slovenska,
protože ta témá bola vizuálně vymorejadně přiťažlivá.
Bylo to romanticky přiťažlivé, partizány, hory, násaděně vlastného života,
takže to jsou naozaj také strhujúcé témy.
Těž velmi velá výtvarníkou, tím, že slovenskou je také malo rodinu,
alebo nějakých bliských přijatelov v postani,
proto to pre nich bola taká témá, která se jich přiám odotýkala. Velmi velatých děl začalo výzerať jako filmy,
jako tě bělikové filmy, ktorej, adi jedna ten materiál, ktory sa dochoval,
ale aj ta predstava, ktorou jsme vlastně o tom se napemáli, to jsou tě husě pochodí,
tých partizánů, jako i do hore, do tých kopcou, tých muživ, těžkých plášťoch.
Ta postava partizána velmi často je vlastně reinterpretácia Janosíka,
že Janosík stál stovala školte k naprěď, a vlastně potom partizan stál s tím samopalom také jisté pozici,
že to vlastně lám přeberáně tej ikonografické schémi ďalej.
Okrem toho, že téma SNP bola vizuálně prítěžlivá, mala aj významný politický rozmer,
čím nadobudla v slovenských novodobích dějinách a umení výsadné postaveně.
SNP bolo spajané s politikou, ale těž trochu jináč, například v tých 50-tych rokoch nesit o myslím a my dnes.
50-tych rokoch to slovenská kulturná scena velmi dostala, práve kovali tým procesom s buržáznými nacjonalistami,
a SNP bolo nějčo čevalo vysostně slovenské. To nevalo česko slovenské, tovala vysostně slovenská téma.
Slovenské národné postaveně vniklá jako akcija naplanovaná slovenskou armádov a slovenský modbojom.
Vámská bistřica bolo a logickým centrum slovenského národné postaveně nacházala sa v strede stredného slovenska.
Na výšetu bolo velitelstvo pozemných jednotěk, takže tě přípraví se soustředili okolo pod tlukovníka Jana Goliana.
A práve 29. augustá 1944, kdy přichrát zejdu na územě slovenska a německé jednotky,
tak Jana Goliana bydava rozkaz pre velitelou posádok slovenských mestách. Zašnitě s výstěhovaním,
čo byl pokýn na ozbrojený odpor. Postalecká armada se premenovala na prvů česko slovenskou armádu na slovensku.
Tuto armádu a k oficiálnu armádu proti Hitlerovské koalicie uznali ej západne mocnosti,
to znamená Brity a Američania, takisto ich uznali a i autority v sovietském zvezě.
Čiže tým pádom sa slovenskou zo štátu, ktorý spolupracoval s nazistickým německom,
stáva štátom, kterého jednotky bojovali oficiálne proti nazistom.
Z medzinárodného hladiska sa slováci vďaka po vstaniu ocitli po boku vojnových výťazou.
Na druhej straně prinieslo SMP pocit spolupatričnosti a súdržnosti národa.
Díky tej téme a tým, že jej bolo propagandisticky venovaný taky velký priestor,
tak si umelci mohli dovolit úplně jinu formu, aka například realisticku,
protože ta témá byla v poriadku.
Čiže paradoxně práve například v 50. rokoch zniklo velmi velá obrazov,
některé z nich až na pokraje abstrakcie, ktorej přešli a fungovali v té výpadné právácké úplně v poriadku,
práve preto, že byli teda venované tej téme, ktorá byla v tom čase protežovaná.
V rámci práce s témou malo vynimočné postaveně dělo Jana Mudrocha,
partizánka na stráži pod rosůcom z roku 1954.
Malo kto věže, že to jsou dva obrazí, tento je menší a ještě jeden,
ktorý sa volá morho, kde je v stredě partizánka a má také postavy po stranách,
ten sa ale nedohoval.
Odvážných žien, ktorej sa zúčastnili povstania, bylo viac.
Dá sa o nich dozvedět s dědinských kroník.
Naš uměci žili dve protifasistické bojovníčky.
Jednou z nich byla Júlia Matiuková.
Žilá vlastně v takom dvojdom do svého sestrou,
ale ližně malé vlastke a tato partizánka tam mala v té svoje polovici dom vlastně
různých komunistických voco, jako obrazky Lenina, Stalina a hvězdy a tak a tato druha sestra
zase má naopak vystavené ikony a světe obrazky,
ale tady byli v dočastých i konfliktoch to do partizánku zatkli.
Zabrali je potom do veženia do Ilávy, kde strávila 6 měsiacou.
A z jejich životopišců vím, že tam byla být a můčena.
A snažili se teda od něj existit nějaké informácie,
ale naozaj byla v tomto nezlomná a neprezradila udělaně to danič.
Jednoho dnia učekla a učekla počas SMP na Prašivu,
kde vlastně potom aktívně se spolupodělala na Stalinskou narodnom povstání
a posobila při polný kuchyni po celý čas povstáně.
Hoci od povstáně uplynulo už 72 rokov,
témá nadělej zaujíma aj mladý humelcou.
Prvý impulse bol, že jsem bol v Dansku
i jsem se děl koutekovou internacionálnou stolu.
A tam jsem se nejak predstavil, že jsem zoslovenská,
a taky chlapík vyskočil, ale nečal bych takové by skoraš krížat,
že výslováci, že byste boli fašistí a byste pomahali hitleroví
a robili všetky tě deportáci dobrovolně.
A to jsou zostal zaskočeně a vlastně jsem si vedno,
že mám plnou pravdu ten člověk,
ale že my jsme vlastně tu vojnu neprehráli,
tak a tomu, že bylo to povstáně.
A že to je vlastně takýho,
keby najsvetlejší moment tějí stojí tých slovákov.
A ty lidi ještě stále žiju,
tak jsem si vrál, že za nimi treba chodit,
jste fotit díky a nahrávat je rozhovorí.
A tak to vlastně začalo.
Teď jsme precházali z jedného senika do druhého,
tak na nás stvělali Němci,
si myslili, že mám zastrel,
lebo viděli, že kouka mi išla do ruk caku,
tak a tam byla ta sardinková krabička,
tam jsme malé potravené,
trocha šadstva a potravené,
a ona vběhla do tej sardinkové škatulky,
a to se zatvorilo.
Tak tam nás znavzajali,
no vypočuvali,
a mňa odvězia,
jsem tvrtila, že jsem cice bola v povstání,
a vadila jsem přes 150 lidí,
ale nistřel alfom.
Tych příběho je roze moc.
Každý je opelejmý.
Od toho roku, asi v 2010,
jsem jich náfotil asi cest 60.
Prišlo mi, jako keby,
strášně dobrá ta forma tých vylepů.
Čecho to jsou vždycky,
jsem k tomu vybran, tak u jedno duchu vetu,
z toho, čo ten človek povedal,
a nějak jsem to složil dostať lůďom,
nech to není prostě,
který, a v nějakom,
kakéby lytarském svetě,
nech se dostane prostě na autobusov zástavku.
Tím, že po tím ostom,
ty zástavka, kde chodí autobusy
s ošvechatů, tak vlastně
skoro každou cudzinca,
ktory přiletělejšel autobusom,
tak jsem zrubit to viděl,
bo ty chcudzincou zábima ten
perejný příjestor,
a jakože tam je to refleksia,
doce osilá.
Na hrvou zivojiny se nezabuda.
Do dnes si připomínáme
spolupatričnost, odvahu
a hrdinstvo obyčajných ľudí
a i vďaka u meniu.
Na hrvou zivojiny se nezabuda.
